Zatímco český jazyk je plný písmen s diakritickými znaménky v podobě čárek, háčků a kroužku, v evropských jazycích naleznete celou řadu dalších znaků. Víte, k čemu diakritika slouží?
Co je diakritika?
Diakritika je souhrn fonetických znamének, která se využívají k rozlišení výslovnosti u stejně napsaných hlásek a zároveň k odlišení významu stejných písmen. Doplňují tedy abecední znaky latinské abecedy, čímž rozšiřují pestrost používaných samohlásek i souhlásek. V češtině jimi konkrétně jsou: čárky (á, é, í, ó, ú) háčky (ž, š, č, ř, ď, ť, ň) a kroužek (ů).
Význam diakritiky
Diakritika má v českém pravopise nezastupitelnou úlohu, jelikož se bez ní může zcela změnit význam slov, zhorší se čitelnost textu a v neposlední řadě je psaní diakritiky projevem určité ohleduplnosti vůči čtenářům. Zde jsou příklady slov, jejichž význam se změní použitím diakritiky:
- banka – baňka
- citelný – čitelný
- jed – jeď
- sraz – sráz
- plast – plášť
- ples – pleš
- radit – řadit – řádit
- rasa – řasa
- rvát – řvát
- plaz – pláž
- ves – veš
- kos – koš
- skála – škála
Diakritika v evropských jazycích
Diakritických znamének je v jiných jazycích, které používají latinku, celá řada. Mezi ty, které jsou součástí evropských jazyků, patří níže uvedené:
- Zpětná čárka (grave): tento znak obvykle značí tupý přízvuk. Používají jej například jazyky jako francouzština, italština, holandština, norština, portugalština a mnoha dalších. (Il habite à Paris)
- Stříška (circumfles): stříška je ve většině jazyků pozůstatkem historického vývoje jazyka a obvykle nemění výslovnost. Najdeme ji například ve francouzštině, holandštině, italštině, rumunštině, slovenštině a mnoha dalších. (Biely kôň)
- Sedila/ocásek (cedilla): tento znak obvykle slouží k zachování původní výslovnosti hlásky, která by bez něj podléhala asimilaci znělosti. Nachází se například v portugalštině, albánštině, francouzštině, turečtině apod. (com espaçamento fixo)
- Rozlučník/tréma/umlaut (dieresis): Používají je především germánské jazyky, ale objevuje se i v jiných jazycích, jako jsou estonština, holandština, italština, švédština apod. (Östereichische grenzezone)
- Dvě čárky (double acute): takzvaný maďarský umlaut nalezneme výhradně v maďarském jazyce. (Drágul a tej a jövő hettől)
- Obrácený háček (ogonek): tento zvláštní diakritický znak se nachází pouze v litevštině a polštině (Historia wzjęła swój początek)
- Vlnka (tilde): vlnka se používá jen v některých jazycích, mezi něž patří například portugalština, španělštině, estonština, baskičtina či katalánština. (e tabulações são mantidas)
- Oblý háček/lavorek (breve): Tento znak připomínající korunku nalezneme například rumunštině a turečtině. (bună ziua)
- Škrtnuté Ł: tuto diakritickou značku používá především polština a jiné slovanské jazyky, jako například běloruština a ukrajinština. (Historia wzjęła swój początek)
Vznik diakritiky
Jak jste si mohli všimnou výše, evropské jazyky jsou velmi rozmanité. Na poměrně malém kontinentu žijí lidé nejrůznějších národů a kultur, kteří hovoří odlišnými jazyky. Jedno mají však společné, a tím je latinská abeceda.
Latinská abeceda byla vytvořena ve starověkém Římě k zápisu latiny. Jakmile ovšem další národy začaly tuto abecedu přejímat, musely nalézt způsob, jak zapisovat hlásky, pro které latinka neměla písmena. Lidé tak přišli s 3 možnými řešeními:
- Spřežky: hlásky se zapisují prostřednictvím kombinace několika písmen. Například německé „š“ se zapisuje jako „sch“.
- Speciální znaky: některé národy se rozhodly latinku obohatit o zcela nová písmena a vymyslely pro některé hlásky speciální znaky. V němčině je to například „ostré s“, které se zapisuje pomocí znaku „ß“. Severské jazyky mají znak „æ“, který vznikl splynutím písmen „a, e“, a například v islandštině najdeme písmena „ð“ a „þ“.
- Diakritika: jiné země se jednoduše rozhodly pro vytvoření značek, tedy diakritiky, které se napíší nad nebo pod dané písmeno, čímž změní jeho výslovnost.
Historický pravopis českého jazyka původně užíval spřežky, a to až do 15. století. O zavedení diakritiky do českého jazyka se začátkem tohoto století zasloužil Jan Hus, který tento pravopis vnímal jako zjednodušení jazyka.
Diakritický pravopis pronikal do jazyka pozvolna a převládl až v 16. století. Do dnes si však český pravopis zachoval jednu spřežku, kterou je písmeno „ch“.
Zajímavosti o diakritice
Jediným evropským jazykem, který vůbec nepoužívá diakritiku, je angličtina. Rekordmany v počtu písmen s diakritickými znaménky jsou naopak Slováci. Po nich dále následuje Česká republika, Francie, Portugalsko a Lotyšsko.
Ne každý znak nad slovem je diakritickým znaménkem. Například tečka nad malým „i“ je již nedílnou součástí tohoto znaku.
V některých zemích se dokonce abeceda měnila teprve nedávno. Například Černá Hora zavedla dvě nová písmena „ś“ a „ź“ až v roce 2009. V Ázerbajdžánu se zase do roku 1991 psalo cyrilicí, kterou oficiálně nahradila latinka až po rozpadu Sovětského svazu.
V případě nejasností se můžete podívat do jazykové příručky, případně si důležité dokumenty nechte zkontrolovat od zkušeného korektora třeba z naší překladatelské agnetury. Víme, jak je diaktitika důležitá, proto v případě překladů češtiny vždy dáváme pozor na její správné využití.
